pondělí 20. října 2014

kamarádi zpod dálnice

Prožila jsem strašně fajn víkend v Praze.
Krom toho, že než jsme se vymotaly od našeho bytu přes rozkopanou Olomouc na hlavák, čímž jsme nabraly hrozné zpoždění, tak nám ujel vlak (i přesto, že ten měl zpoždění taky, yay! A v praze zase jezdily tramvajky pozdě..).
Tenhle výlet ve mě ale akorát umocnil to, že naše štěstí nezáleží no tom, kde jsme. Neexistuje žádná "debilní Ostrava" a "skvělá Praha".. Jsou to lidi, na kterých záleží. Jakmile máte kolem sebe ty, které máte doopravdy rádi, všecko je mnohem krásnější. A tak se stalo, že jsem se v naprosto cizím klubu v části Prahy, kde jsem v životě nebyla, cítila jako doma.
V pátek měla kapela našich drahých přátel křest cédéčka (k poslechnutí zde). Ještě teď mě bolí krční svaly z toho head banging šílenství, byl to naprosto skvělý koncert a mám z něj i spoustu videí, tak snad je brzy sestříhám do nějaké smysluplné formy.
V sobotu měly na Kačerově zase kolaudačku naše bývalé spolužačky. Byla jsem sice naprosto vyčerpaná z předešlého dne, ale jsem hrozně ráda, že jsem tam s nimi byla. Bydlí v dvaceti jedna patrovém baráku s výhledem na dálnici, nad kterou jsou prý krásné západy slunce, ale v noci vypadá taky kouzelně.













naše ranní "účesy" mluví za vše

úterý 30. září 2014

druhé O poprvé


konečně mám balkon větší než parapet


poslední dobou poslouchám divnou hudbu.. (???)

první olomoucký článek, yaay
Bydlím tady už dva týdny a zatím jsem nepodnikla žádnou zajímavější trasu než byt-škola-obchod-byt. Na jednu stranu mám pocit, že je tady na mě příliš nových věcí, ale na druhou stranu mi přijde, že jsem zatím nepoznala vůbec nic. Jediné, čím jsem si jistá je ale to, že máme nejkrásnější katedru, a přednášky v podkrovním filmovém sále jsou moc fajn. Je to tak zvláštní mít předměty typu filmový seminář, divadelní projekce, dějiny světového filmu, nebo přehled dějin evropské hudby, které se vyučují přímo v kapli se spoustou soch, mramoru a fresek a hudba se zde poslouchá tak dobře, že jsem u toho málem usnula (což bylo spíš těmi pohodlnými sedačkami.. god bless them, už nikdy nebudu muset sedět na ošklivých, studených a tvrdých středoškolských židlích!).

Co se týče školy, jsem plná novým dojmů, ale chybí mi nějaká ta opuštěná místa, kde bych mohla chodit fotit, nebo někdo, kdo by se nechal fotit. Ve městě přes týden pořád proudí kvanta studentů, takže se docela těším na víkend, až budou uličky trochu prázdnější. Taky mě štve to, že jsem si ještě nenašla žádnou oblíbenou zašívárnu, jakou jsem měla v Ostravě. Myslím tím kavárny, čajovny, hospody.. A sbírám odvahu k tomu zajít někdy večer do obchoďáku a zahrát si na jeden z těch veřejných klavírů.

dobré blockbustery jsou dobré!

stýskalo se mi po panelácích, občas si připadám, jakoby mi bylo znova šest..

kolaudačka byla moc milá a zase mi připomněla, jak úžasné mám přátele




poslední letní západy slunce

středa 17. září 2014

bye bye Ostravo





Za necelé tři hodiny odjíždím do nového města. A tak trochu vyšiluju, že nemám sbaleny všechny důležité věci, bez kterých by můj život neměl smysl. A hlavně se neumím rozhodnout, co všechno si s sebou chci vzít. Třeba má milovaná cédéčka? Za prve, nebudu si je tam mít v čem pouštět, za druhé, mam strach, že se jim po cestě nebo přímo v bytě něco stane (pochopte, je to mé osobní bohatství)!:( Ale nevím, jestli to bez nich psychicky zvládnu.
Tak tady sedím, vyděšeně se dívám na hromady věcí, které už nemám kam narvat a nevím co mám dělat, nebo čím začít, nebo jestli už se na to mám vykašlat, zapnout všechny kufry a tašky.. tak jsem si radši pustila Mozarta na uklidnění a půjdu si dát kafe.



"backstage" z posledního focení, kde mě otravovalo spousta malých harantů na kolech a dvě paní se mě vyděšeně ptaly, jestli nefotím ten "děsný zarostlý barák", který je dle mého názoru strašně super a už několik let toužím po tom, se do něj podívat (miluju staré opuštěné domy).. ehm, a vlastně jsem ho už několikrát fotila:D A to mi připomíná, že jste možná ještě neviděli tohle velmi seriózní video z focení mé maturitní práce.

nejlepší gay broccoli dort od E a P (uvnitř byl v barvách opravdové gay broccoli♥)

moje babička nikdy nezklame.. řekněte, měli jste někdy klavír s klapkami z Merci čokoládek?
pokus o selfie v odraze

pondělí 15. září 2014



Všechny knihy a jiné životně důležité věci postupně odcházejí do mého nového pokoje v Olomouci, takže jsem musela najít jiný způsob, jak vyplnit poslední prázdninové dny (pokud vynechám sledování 5 dílů gossip girl denně, které doháním už půl roku, takže si musím pohnout, abych to stihla před začátkem školy, mhe..). A jelikož letošní Biffy Clyro na RfP byli bez pochyb splněným snem a taky nejkrásnějším okamžikem prázdnin (tolik jsem ještě na koncertě nebrečela), není moc překvapivé, že pro kreslení byl mým emh.. "modelem" drahý Simonek. Navíc, vždycky se mi líbila ta videa, kdy někdo natáčí průběh své kresby, nahrávku zrychlí a celé je to jako malinký zázrak vykouzlený tužkou. Takže jsem se o to pokusila taky..
Here it is.



Chci takových videí udělat více, ale jelikož všechny mé dobré tužky již následovaly skupinu "životně důležitých věcí" na cestu do Olomouce, nevidím to na blízkou budoucnost..

Anyway. Brzy ode mě uslyšíte už z nového bytu:)))
take care kids

čtvrtek 11. září 2014





Vypadá to, že slunečné dny jsou pryč. Zní mi to samotné dost nepravděpodobně, ale na podzim se hrozně těším. Možná je to tím, že poslední roky se každý podzim děly krásné věci, vycházela nová alba a knihy, na které jsem se těšila. Hlavně byly koncerty, a ty nejlepší na světě. Letos v Lucerně na Klaxons oslavíme s A. dvouleté výročí od našeho prvního koncertu Muse♥

Byli jste někdo letos pozorovat perseidy? Pro mě byly letos velmi osamělé, a upřímně víc hvězd jsem viděla spadnout i během půlnoční bouračky, kvůli které teď čekám na povolání k soudu (pro pořádek, já za tu bouračku nemohla:D).






Na Kravařské pouti měli moc cool popelnice.

čtvrtek 4. září 2014




Má sklenice plná papírků popsaných mými myšlenkami a moudry z knih nasbíraných za poslední dva roky, mě láká stále víc, ale skutečnost, že se ji prozatím doopravdy neodvažuji otevřít vypovídá o tom, že to ještě není třeba.
Někdy chci, aby se věci v mém životě děly hned ve chvíli, kdy je potřebuji a jsem netrpělivá, ale jen sedím v neuklizeném pokoji a zírám na neustlanou postel, nedočtené knihy, nedokončené nápady a zahozené příležitosti. A stoupá ve mě jen beznaděj a vztek na sebe samou a těsně před tím, než narazím hlavou do zdi se pokouším uklidnit a zapomenout na své chyby a nedokonalosti.
Sny se neplní ze dne na den. A někdy musíte čekat dlouho, než nastoupíte na tu cestu, která vás zavede zase o něco blíž. A tu dobu, kdy čekáte, je třeba na chvíli zapomenout, za čím se ženete. Nadechnout se, být trpěliví a vnímat svět trochu jinak.
Chtěla bych bosá chodit po světě, nechat se unášet jeho zvuky, vůněmi, tmou a světlem a zapomenout na to, kdo jsem a kde jsem, poznat věci tak, jak nejsem schopná ve svém těle, chci se proměnit v kapičky vody a bezstarostně plynout. A pak se stát zase sama sebou a umět volit slova tak, aby vyjádřily jak se cítím.