středa 23. července 2014

Never let it go

Po dočtení Never let me go mám velmi zvláštní nutkání zaznamenávat všechny nepatrné změny v sobě, ale i kolem sebe a snažím se zapamatovat si co nejvíce hezkých okamžiků. A ačkoli můj život bude podstatně delší než životy hlavních hrdinů ve zmíněné knížce, občas mě přepadne pocit, že nemám čas na to, abych žila jen napůl. Napůl s tím pocitem, že nic v mém světě není dost dobré a se strachem, že nic lepšího třeba neexistuje.
Podle mého věta Každý svého štěstí strůjce je z devadesáti devíti procent pravdivá. Zbylé jedno procento je něco, co nemůžeme ovlivnit, ani vysvětlit. Možná náhoda.
Problém je v tom, že pokud přesně nevíte co chcete, nemůžete být nikdy úplně šťastní (pokud nejste obětí onoho jednoho procenta a náhoda vám nepřinesla to, po čem toužíte). A to je můj věčný problém. I když jsem se kvůli němu mnohokrát spálila, jako bych se neuměla poučit. Spočívá to v tom, že se snažím téměř na všem najít něco dobrého, nějakou pozitivní stránku a kvůli toho nejenže ztrácím svůj kritický názor, ale většinou především přehlédnu ty nedostatky, můžou to být malé nedostatky, které mi ale postupně přerostou nad hlavu a zastíní veškerá pozitiva, kterých, jak se ukáže, najednou není ani tak moc.. Ach, jak by se mi teď hodil kompas Jacka Sparrowa..
Nicméně krom chvil, kdy přemýšlím nad takovýma blbostma se doopravdy snažím žít aspoň na tři čtvrtiny, někdy možná i naplno (třeba v prvních řadách na koncertech).



Nové festivalové kraťasy (jsem úchyl), které chudinky musely sedět v kdovíčem při čekání na Bastille//už druhý rok dáreček od Amundsenu dovezený z RfP♥//program a Biffy Clyro v srdíčku:)))))))))//nálepka ze stánku od přírodovědců (od kterých jsem si nechala zapálit ruce:O) s nějakým odporným zvířátkem, na které jsem sváděla to, jak jsem nechutná, aby si lidi nemysleli, že je to tím, že jsem se už 1524525 dní nemyla//mm.. progrm z colours..?:D asi nemám lepší relikt:(

romantika ve stanu ♥
homehomehomehome
západ slunce na RfP
východ slunce na RfP♥
Love from Biffy *dead*



chápu, že je to hrozná fotka, ale vy zase chápejte, že je to Simon Neil
poslední party před uzavřenými bránami do areálu RfP:'( asi v pět ráno.. uch.
umírání při čekání na Bastille (ze tří stran si na mě snažili sednout dva chlapi a jedna Polka...)

Robert Plant byl moc moc fajn


dobyta první řada mucheche
colours afterparty, aneb jsou čtyří ráno, máme hlad a obyčejné nudle prostě nejsou dost barevné

sentimentální ranní procházky Ostravou, kterou nemám ráda, ale přitom je tu tolik míst, se kterými mám spojené nejkrásnější vzpomínky
tomu autu to prostě s těmi stromy slušelo..
další vzpomínka na mé velmi cenné zdi, tentokrát z 30 Seconds to Mars
Nejcennější kus papíru v mém pokoji ♥ a nějaký creep v zrcadle..

přírůstky do rodiny









to, co mě nakonec vždycky zachrání a naplní nadějí..

čtvrtek 10. července 2014

I don’t ever want to be here

Stále častěji mám pocit, že věci v životě nikdy nejsou a nebudou takové, jaké si přejeme. Jako že láska nikdy není taková, jako ve filmech, nebo že okamžiky, které vám nasměrují život správným směrem se doopravdy nikdy nestávají. Taky to, že když doopravdy po něčem toužíte, splní se to.. to taky neexistuje?
Ačkoli se mi poslední dobou nedějí vůbec špatné věci, všechno se to na mě snaží podepsat svým špatným jménem. Jakoby nic nebylo dost dobré, jakoby mi můj svět nepřipadal dost dobrý. A proto se začínám čím dál víc obklopovat knihami, filmy, hudbou a vším, co je daleko daleko od reality... Nebo alespoň od té mé reality.


Vzpomínky na letošní RfP ♥



relikty z dream factory

domácí pizza ♥

koblihy

pondělí 2. června 2014

Seeking

Well.. snažila jsem se tu k tomu něco napsat, ale zase jsem se u toho zasekla na dva dny, takže jsem se rozhodla, že tady zkrátka hodím text své obhajoby, kterou jsem předkládala u matury, a koho bude zajímat, proč jsou ty fotky takové, jaké jsou, tak si ji prostě může přečíst.. žejo, no. Sama jsem z té obhajoby dost zmatená, psala jsem ji v noci, takže kdyby vás to zmátlo taky, není to vámi:D

PS: a blogger to opět zničil, obzvlášť tu mráčkoidní fotku:( kdyžtak tady fotky najdete v lepší kvalitě..

KONCEPTUÁLNÍ FOTOGRAFIE
Alžběta Lovečková

Formu konceptuální, někdy přesněji nazývané emotivní konceptuální fotografie, jsem pro svou práci zvolila právě proto, že skrz ni mohu svým způsobem hmotně a reálně zobrazit něco právě tak nehmotného, jako jsou myšlenky a emoce. V tomto směru mi byl dlouholetou inspirací nejen český fotograf Martin Stranka, ale i zahraniční tvůrci jako Brooke Shaden, Alex Stoddard, Brian Oldham, Robby Cavanaugh a spousta dalších, ať už profesionálních, či amatérských fotografů.
Fotografování jsem se začala věnovat asi před pěti lety, když rodiče pořídili malý kompaktní fotoaparát, který mi poprvé přímo umožnil zachytit okolní svět vlastníma očima. Čím více se můj zájem prohluboval, tím více možností jsem objevovala a po dvou letech jsem si pořídila digitální zrcadlovku, se kterou jsem začala více experimentovat – nezachycovala jsem jen okolní svět, ale i svůj vnitřní svět.
Obhajoba mé maturitní práce je jakýmsi shrnutím pocitů, jež mne doprovázely a stále doprovází v posledním roce na této střední škole. Maturita pro mě znamená konec jedné dlouhé životní etapy a zároveň začátek další, lákavější, ale svým způsobem i děsivé etapy – odchod na vysokou školu, opuštění rodného města a míst, kde jsem strávila svůj dosavadní život. Tento přechod mezi životními obdobími je pro mě jako balancování mezi nadšením ze získávání nových zkušeností a strachem ze ztráty pevné půdy pod nohama, jakési jistoty, kterou pro mě do této doby byli přátelé, rodina, škola a celkově pocit, že někam patřím.
Zjednodušeně by se dalo říci, že jednotlivé fotky mé práce představují bezútěšnost, která pramení ze všeho toho psychického tlaku, jímž na mě působí veškeré povinnosti a ona náhlá tíha zodpovědnosti za má rozhodnutí, která, ačkoli doopravdy nemusí být pro mou budoucnost tak směrodatná, pro mě mají momentálně velký význam. Některé fotky ovšem ztělesňují i onu touhu a naději v budoucí štěstí, úspěch a splněné sny, v jejichž snění mi občas brání pochybnosti o mých vlastních schopnostech a dovednostech, vyvolány tlakem a nároky okolního „velkého“ světa.
Fotografie jsem pořizovala v blízkosti svého domova a na místech, kde jsem strávila své dětství. Na čtyřech z pěti fotek – autoportrétů, jsem vždy záměrně zamaskovala svou tvář něčím symbolickým, a to z důvodu, že jsem chtěla mimo své pocity zdůraznit i ono neustálé hledání identity, které vlastně stojí za všemi pochybnostmi a obavami z budoucnosti, které v dnešní době nepronásledují jen mě, ale i spoustu dalších mladých lidí. Pátá fotka jako jediná neprošla žádnými fotomontážemi a jako jediná zobrazuje i můj obličej. V kombinaci s tmou a lucerničkou, jakožto symbolem bloudění, je tento snímek zobrazením mého opravdového já, hledající směr a cestu, po které se ve svém životě vydá dál.

Pokaždé, co dokončím některou z takových fotek, z části se mi uleví. A neplatí to jen pro fotky. Platí to v jakémkoli uměleckém směru. V okamžiku, kdy mé nevyřčené obavy dostanou nějaký tvar a hmotnou existenci, přestanu je vnímat tak vyděšeně a vážně. Proto doufám, že mi i má maturitní práce pomůže překonat tohle náročné období a za pár let bude jen připomínkou na toto hektické období plné obav a očekávání.







pondělí 26. května 2014

Hey kids




Jsem tu, jsem tu!
Po pár týdnech od mé poslední ehm.. citové erupce..?
Maturita je už pár dní úspěšně za mnou, teď už jen čekám na výsledky z přijímaček a konečně mi bude moct být všechno totálně ukradené.
Poslední dva měsíce byly dosti náročné, přesto se mi paradoxně podařilo udělat více věcí, než za celý předchozí půlrok, a za těch pár týdnů jsem se dost změnila. Nebo spíš, moje životní priority se změnily (sounds serious). A samozřejmě se teď cítím mimořádně vzdělaně a důležitě, žejo..
Za největší osobní úspěch považuju asi svou maturitní práci do výtvarky, o kterou se s váma snad ještě podělím.. alespoň vystavenou ji můžete vidět na poooslední fotce.

A co mě teď čeká?
Už jenom sááméé příjemné věci. V prvé řadě koncert 30STM, potom tradičně RfP (s vymodlenými Biffy Clyro, při jejichž oznámení jsem zrovna byla ve škole, takže jsem svým projevem radosti vyděsila celé patro a narazila si obě kolena). A co bych to byla za ostraváka, žejo, kdybych nešla na Colours. Potom se ještě chystám na Letní filmovou školu a hodlám si na rodičích vyprosit nějaké moře.. Teď zním fakt rozmazleně, ale ujišťuju vás, že všecky lístky na koncerty si platím sama (nevim z čeho, ale děje se to).
Takže jestli se někdo na některou z těchto akcí chystáte, let me know!:)










čtvrtek 20. března 2014

yesterday started over again


Fakticky se snažím nějak shrnout svoje pocity z posledních tří týdnů, ale.. Hahaha.
Nevím nějak.. jak.
A když přece jen zavřu oči a v hlavě se mi na chvilku objeví věty, které by to dokázaly všecko popsat, je to jako byste po dlouhém váhání a pozorování vodopádů z dálky konečně přistoupili blíž a odvážili se ponořit do toho šíleného proudu konečky prstů a byli unešení tou nekontrolovatelnou smrští, která je tak nekonečná, nezastavitelná a nepolapitelná, že vás ta síla vyděsí a rychle ucuknete.. Strašně vám buší srdce, ale dál zíráte, zíráte na to a nedokážete odtrhnout oči, i když vás to strašně znepokojuje a třesou se vám ruce z toho, kolik energie, síly a krásy máte na dosah..
Tak přesně takové to je, když proniknu za tu stěnu nevěřícnosti z toho, že se i někomu, jako jsem já, mohou dít takové věci.
Našla jsem se v někom jiném.
Děsí mě to, miluju to, nechápu to, nevěřím tomu.. Chci už navždy jenom sedět, držet to křehké štěstí v dlaních a pozorovat ho tak dlouho, dokud nebudu mít pocit, že jsem s ním splynula.


pátek 28. února 2014

seriously what



Vždycky jsem si přála, aby existoval někdo, kdo dokáže, že zázraky nejsou nadpřirozené úkazy, ale pouze výsledky odvážného lidského činu.
Vážení přátelé i nepřátelé, já jsem to dokázala.
Jsem zázračná.
A jsem šťastná.
To be continued...