středa 17. září 2014

bye bye Ostravo





Za necelé tři hodiny odjíždím do nového města. A tak trochu vyšiluju, že nemám sbaleny všechny důležité věci, bez kterých by můj život neměl smysl. A hlavně se neumím rozhodnout, co všechno si s sebou chci vzít. Třeba má milovaná cédéčka? Za prve, nebudu si je tam mít v čem pouštět, za druhé, mam strach, že se jim po cestě nebo přímo v bytě něco stane (pochopte, je to mé osobní bohatství)!:( Ale nevím, jestli to bez nich psychicky zvládnu.
Tak tady sedím, vyděšeně se dívám na hromady věcí, které už nemám kam narvat a nevím co mám dělat, nebo čím začít, nebo jestli už se na to mám vykašlat, zapnout všechny kufry a tašky.. tak jsem si radši pustila Mozarta na uklidnění a půjdu si dát kafe.



"backstage" z posledního focení, kde mě otravovalo spousta malých harantů na kolech a dvě paní se mě vyděšeně ptaly, jestli nefotím ten "děsný zarostlý barák", který je dle mého názoru strašně super a už několik let toužím po tom, se do něj podívat (miluju staré opuštěné domy).. ehm, a vlastně jsem ho už několikrát fotila:D A to mi připomíná, že jste možná ještě neviděli tohle velmi seriózní video z focení mé maturitní práce.

nejlepší gay broccoli dort od E a P (uvnitř byl v barvách opravdové gay broccoli♥)

moje babička nikdy nezklame.. řekněte, měli jste někdy klavír s klapkami z Merci čokoládek?
pokus o selfie v odraze

pondělí 15. září 2014



Všechny knihy a jiné životně důležité věci postupně odcházejí do mého nového pokoje v Olomouci, takže jsem musela najít jiný způsob, jak vyplnit poslední prázdninové dny (pokud vynechám sledování 5 dílů gossip girl denně, které doháním už půl roku, takže si musím pohnout, abych to stihla před začátkem školy, mhe..). A jelikož letošní Biffy Clyro na RfP byli bez pochyb splněným snem a taky nejkrásnějším okamžikem prázdnin (tolik jsem ještě na koncertě nebrečela), není moc překvapivé, že pro kreslení byl mým emh.. "modelem" drahý Simonek. Navíc, vždycky se mi líbila ta videa, kdy někdo natáčí průběh své kresby, nahrávku zrychlí a celé je to jako malinký zázrak vykouzlený tužkou. Takže jsem se o to pokusila taky..
Here it is.



Chci takových videí udělat více, ale jelikož všechny mé dobré tužky již následovaly skupinu "životně důležitých věcí" na cestu do Olomouce, nevidím to na blízkou budoucnost..

Anyway. Brzy ode mě uslyšíte už z nového bytu:)))
take care kids

čtvrtek 11. září 2014





Vypadá to, že slunečné dny jsou pryč. Zní mi to samotné dost nepravděpodobně, ale na podzim se hrozně těším. Možná je to tím, že poslední roky se každý podzim děly krásné věci, vycházela nová alba a knihy, na které jsem se těšila. Hlavně byly koncerty, a ty nejlepší na světě. Letos v Lucerně na Klaxons oslavíme s A. dvouleté výročí od našeho prvního koncertu Muse♥

Byli jste někdo letos pozorovat perseidy? Pro mě byly letos velmi osamělé, a upřímně víc hvězd jsem viděla spadnout i během půlnoční bouračky, kvůli které teď čekám na povolání k soudu (pro pořádek, já za tu bouračku nemohla:D).






Na Kravařské pouti měli moc cool popelnice.

čtvrtek 4. září 2014




Má sklenice plná papírků popsaných mými myšlenkami a moudry z knih nasbíraných za poslední dva roky, mě láká stále víc, ale skutečnost, že se ji prozatím doopravdy neodvažuji otevřít vypovídá o tom, že to ještě není třeba.
Někdy chci, aby se věci v mém životě děly hned ve chvíli, kdy je potřebuji a jsem netrpělivá, ale jen sedím v neuklizeném pokoji a zírám na neustlanou postel, nedočtené knihy, nedokončené nápady a zahozené příležitosti. A stoupá ve mě jen beznaděj a vztek na sebe samou a těsně před tím, než narazím hlavou do zdi se pokouším uklidnit a zapomenout na své chyby a nedokonalosti.
Sny se neplní ze dne na den. A někdy musíte čekat dlouho, než nastoupíte na tu cestu, která vás zavede zase o něco blíž. A tu dobu, kdy čekáte, je třeba na chvíli zapomenout, za čím se ženete. Nadechnout se, být trpěliví a vnímat svět trochu jinak.
Chtěla bych bosá chodit po světě, nechat se unášet jeho zvuky, vůněmi, tmou a světlem a zapomenout na to, kdo jsem a kde jsem, poznat věci tak, jak nejsem schopná ve svém těle, chci se proměnit v kapičky vody a bezstarostně plynout. A pak se stát zase sama sebou a umět volit slova tak, aby vyjádřily jak se cítím.

pondělí 11. srpna 2014

If you're ever lonely

(mám křivý obličej)



If you're ever lonely
If you are alone stay that way
The city's here for you

Dneska není třeba říct více.
Mé články jsou asynchronní s fotkami v nich.
Proto budu dneska o dnešku mlčet a jen vám ukážu pár včerejšků.

nemám peníze na official merch a z vyrobených triček mám stejně větší radost


procházky ve vesnicích jsou oproti těm městským lepší v mnoha ohledech a jedním z nich je i ovoce zadáčo

po téměř dvou letech jsem navštívila své staré známé u koní, garfield dělal, že mě nezná 



prázdná místa po využitých vstupenkách na koncerty zaplňují mé srdce

hokaido, smetana, pažitka a už nikdy nechci jíst nic jiného

pořád se obklopuji hezkými věcmi, i když.. květiny vlastně nejsou věci

Pokud teď taky zažíváte deštivá odpoledne, užívejte si je jak nejlíp to jde.

pátek 8. srpna 2014

Myslím, že začínám vidět skrz bezvýznamnost a nesmysluplnost posledních dnů, týdnů a měsíců. Uvědomila jsem si, jak mé osobní štěstí závisí na lidech kolem mě. Nejen na tom, jak jsou šťastní oni, ale i na tom, jestli kolem sebe vlastně někoho vůbec mám. Sama se cítím tak prázdná, že potřebuju vědět, co se děje ostatním, co si myslí ostatní, co po mě chtějí, co ode mě očekávají, jak se cítí oni. Připadám si takhle už nějakou dobu, bez zájmu, bez jakékoli vášně pro nějakou tvorbu, seberealizaci, jakoby ze mě všechno to, co se děje doma, vysálo radost ze života. Když vidím, jak si někteří užívají tyhlety "nejdelší prázdniny v životě" a jsou doopravdy šťastní, dochází mi, že si vlastně už ani nepamatuju, jaké to je, být šťastná a taky to, jak jsem doopravdy nešťastná. Pravdou ale je, že jsem ze sebe tohle štěstí nechala vysát dobrovolně. Ne zcela, samozřejmě, ale z velké části si za to můžu sama. Chyb, kterými jsem si tohle všechno zavinila je více a některé z nich jsem si uvědomila až potom, co jsem je viděla u jiných. Vtipné na tom je to, že jsou to většinou věci, které jsem už slyšela stokrát, všichni jsme je slyšeli, a přesto jsem se jim nevyhnula.. Například? Třídila jsem svět na to, co je správné a hodné pozornosti, a na to, co nestojí ani za zmínku, aniž bych vlastně věděla, jaký důvod tohle rozdělování má. Obklopovala jsem se hezkými věcmi a myslela si, že mi přinesou i hezké pocity. Ačkoli jsem si namlouvala, že to tak není, v hloubi duše odsuzuju lidi a věci, které se mě netýkají, jednoduše jen proto, abych se cítila lépe. Taky se často utápím ve svém trápení a sebelítosti, pořád jenom mluvím o tom, jak jde všechno do háje a že potřebuju zázrak, abych mohla být šťastná. Neumím zapomenout na staré křivdy, které jsem neměla sílu si tenkrát s určitými lidmi vyříkat, doteď jsem jim nedokázala odpustit a kdykoli mám s dotyčnými sebemenší problém, vždycky se mi tyhle křivdy znovu objeví v hlavě a má zuřivost jen roste a roste. Dalším velkým proviněním je právě to, že se snažím hledat štěstí, sílu a inspiraci v ostatních a ne v sobě. Nebo to, že se často příliš upnu na něco nebo někoho, vysním si nemožné a když to nevyjde, jsme zklamaná dvakrát tolik. Ovšem hlavním a nejzakořeněnějším problémem je to, že nevěřím sama sobě a svému úsudku a snažím se dělat věci tak, jak chtějí ostatní a ne tak, jak si přeji já sama, což vede k tomu nejhoršímu - přestávám věřit ve své největší sny a celkově přestávám snít. Snažím se být víc jako moje rodina, abych jim byla blíž, protože si někdy připadám, že si s nimi ani nemám co říct. Dělám to, i když vím, že zkrátka nejsem jako oni a tím v sobě zabíjím svou originalitu a vášeň pro umění a pro své sny. Není to tak, že by mi nedovolili dělat věci, které mám ráda, nebo že by mě nepodporovali. Je to ve mě. Mým největším snem bylo odjakživa stát se režisérkou, ať už to zní jakkoli naivně, i když právě takhle by největší sny znít měly, ne? Jenže čím více nacházím to, co by mě zajímalo a bavilo, tím více si uvědomuji, že jestli se mi jednou můj sen splní, a já vytvořím něco, na co budu hrdá a dám do toho kus sebe, moje rodina to nepochopí. Budou tu lidi, kteří to pochopí, to ano - přátelé, známí, cizí lidé, ale ne má rodina. Vidím to už teď, když zapomenu zavřít své fotky v počítači a rodiče je náhodou zahlédnou, snaží se mě nějak ohodnotit, ocenit mou snahu a říct na to svůj názor, ale většinou z nich vyleze jen rozpačitý smích a poznámky typu "to je zvláštní, a tohle je legrační, a to ses už nudila, co? a tady tohle, to je jakože se se ti kouří z hlavy z toho učení, že? hmm, zajímavé" a snažit se jim po takovýchto poznámkách vysvětlit, co pro mě ty fotky skutečně znamenají se zdá jako předem ztracený boj. Došlo mi, že vydat se směrem kterým chci jít s sebou přinese do budoucna spoustu podivných a rozpačitých střetů s mými rodinnými příslušníky, a vypořádávání se s jejich opatrnými otázkami jako "A co že ty to vlastně na té škole studuješ? A co že ty to vlastně děláš? Kde že to vlastně pracuješ? A o čem to vlastně je? A jaký smysl má to, co děláš?" Asi to nebude úplně lehké a pořád mě bude mrzet, že mé výtvory více chápou cizí lidé, než má vlastní matka, ale vzdávat se kvůli tomu mých snů? Mm. Myslím že ne. Nakonec jsem to jen já, mé sny, mé představy, mé usílí, má víra v sebe samou, má radost, mé přesvědčení, že to co dělám, má smysl pro mě. A až potom to může mýt smysl pro někoho jiného.

Aby to nebylo tak depresivní, jedna zapomenutá povzbudivá klasika New Radicals - You Get What You Give.