pondělí 3. listopadu 2014





Odtrhávám části, které mě nedefinují, dokud mi nezbudu jen já.
Odstříhávám přebytečnou hmotu, dokud neuvidím jen tvary svých myšlenek.
Nepřemýšlím, neplánuju a neutíkám.
Dívám se, sním a tvořím.

Děkuji za komentáře k minulému článku - píšete pravdu, která je pro mě ale tak těžce realizovatelná.
Ale snažím se.

sobota 25. října 2014

patřit svým vzpomínkám a představám




Co nám patří, a čemu patříme my? Někdy by bylo snad lepší, aby nám nepatřilo nic, abychom byli schopni najít za všemi těmi věcmi sami sebe a vidět kolem sebe ty části světa, které nevlastní nikdo, ale vlastně jich můžeme mít zdánlivě nekonečno. A zadarmo. Vzduch, stromy, květiny, půdu, řeky, slova, objetí, úsměvy a slunce. Paradoxně mám pocit, že mi všechny tyto věci v životě nejvíce chybí a je tak těžké se k nim dostat.
Kdo nám patří, a patříme někomu i my? Ačkoli to zní majetnicky, v určitém slova smyslu po tom všichni toužíme. Kdoví, jestli máme vůbec právo na to, aby nám někdo patřil.
Poslední dobou spíš nevím kam patřím. Nemyslím tím místa, jako spíš společnosti. Cítím se líp mezi cizími lidmi, než mezi svými. Možná je to proto, že se měním a tak potřebuji změnu i ve svém okolí. Poznávání nových lidí mě poslední dny dost naplňuje. Ať už jsou to bagpackers ze Skotska, kteří čirou náhodou zabloudí do hospody, ve které sedíte a začnou mluvit o tom, jak lidi v Maďarsku jí moc masa, nebo jsou to jen lidi z vedlejší fakulty, kteří našli kreditku od holky z vaší třídy a potřebují na ni kontakt, nebo třeba i cizinci z internetu, kteří jen skrz vaše slova pocítí více pochopení než od lidí, se kterými žijí.
Čas se mi vymyká z rukou, utíká mí současnost, ve které nic nenacházím. Radosti z přítomnosti jsou prchavé a nezanechávají ve mě žádné stopy ani pocity. Většinu času vzpomínám, ne tak na konkrétní okamžiky, ale spíše na pocity z minulosti. Tyto vzpomínky ve mě vzbuzuje třeba tenhle ledový podzimní vzduch, díky kterému se na zlomky vteřin cítím jako malé dítě, které se těší na sníh a Vánoce. Nebo vůně v parfumériích, které mi připomínají můj první opravodvý parfém, který jsem dostala od tety k patnáctinám a cítím se díky tomu zase tak krásně naivně a zasněně. Hromady popadaného listí mi připomínají časy, kdy jsem jako malá chodila s taťkou pouštět draka na pole za sídliště a procházeli jsme kolem velkých jírovců, pod kterými ležely hladké lesklé kaštany a krásně voněly.
Jenom čas ukáže, jestli je tohle období mého života doopravdy tak prázdné, nebo jestli budou za pár let také existovat předměty a podněty, které mi současné časy připomenou a já si zpětně uvědomím, že tohle období mělo přece jen nějaký význam.


chodím sama cizím městem mezi cizími lidmi, kteří se pomalu mění ve známé lidi
chvilkami si nejsem jistá, jestli si mě svět vůbec všímá, ale nevadí mi to
sídliště jsou možná plné krabic na lidi, ale zároveň se kolem vás odehrává tolik příběhu, i když všechno vypadá tak šedě a jednotvárně


Užívejte si podzimního slunce a okamžiků, kdy myslíte na teplé svetry, dýně a kořeny stromů zasypané listím

pondělí 20. října 2014

kamarádi zpod dálnice

Prožila jsem strašně fajn víkend v Praze.
Krom toho, že než jsme se vymotaly od našeho bytu přes rozkopanou Olomouc na hlavák, čímž jsme nabraly hrozné zpoždění, tak nám ujel vlak (i přesto, že ten měl zpoždění taky, yay! A v praze zase jezdily tramvajky pozdě..).
Tenhle výlet ve mě ale akorát umocnil to, že naše štěstí nezáleží no tom, kde jsme. Neexistuje žádná "debilní Ostrava" a "skvělá Praha".. Jsou to lidi, na kterých záleží. Jakmile máte kolem sebe ty, které máte doopravdy rádi, všecko je mnohem krásnější. A tak se stalo, že jsem se v naprosto cizím klubu v části Prahy, kde jsem v životě nebyla, cítila jako doma.
V pátek měla kapela našich drahých přátel křest cédéčka (k poslechnutí zde). Ještě teď mě bolí krční svaly z toho head banging šílenství, byl to naprosto skvělý koncert a mám z něj i spoustu videí, tak snad je brzy sestříhám do nějaké smysluplné formy.
V sobotu měly na Kačerově zase kolaudačku naše bývalé spolužačky. Byla jsem sice naprosto vyčerpaná z předešlého dne, ale jsem hrozně ráda, že jsem tam s nimi byla. Bydlí v dvaceti jedna patrovém baráku s výhledem na dálnici, nad kterou jsou prý krásné západy slunce, ale v noci vypadá taky kouzelně.













naše ranní "účesy" mluví za vše

úterý 30. září 2014

druhé O poprvé


konečně mám balkon větší než parapet


poslední dobou poslouchám divnou hudbu.. (???)

první olomoucký článek, yaay
Bydlím tady už dva týdny a zatím jsem nepodnikla žádnou zajímavější trasu než byt-škola-obchod-byt. Na jednu stranu mám pocit, že je tady na mě příliš nových věcí, ale na druhou stranu mi přijde, že jsem zatím nepoznala vůbec nic. Jediné, čím jsem si jistá je ale to, že máme nejkrásnější katedru, a přednášky v podkrovním filmovém sále jsou moc fajn. Je to tak zvláštní mít předměty typu filmový seminář, divadelní projekce, dějiny světového filmu, nebo přehled dějin evropské hudby, které se vyučují přímo v kapli se spoustou soch, mramoru a fresek a hudba se zde poslouchá tak dobře, že jsem u toho málem usnula (což bylo spíš těmi pohodlnými sedačkami.. god bless them, už nikdy nebudu muset sedět na ošklivých, studených a tvrdých středoškolských židlích!).

Co se týče školy, jsem plná novým dojmů, ale chybí mi nějaká ta opuštěná místa, kde bych mohla chodit fotit, nebo někdo, kdo by se nechal fotit. Ve městě přes týden pořád proudí kvanta studentů, takže se docela těším na víkend, až budou uličky trochu prázdnější. Taky mě štve to, že jsem si ještě nenašla žádnou oblíbenou zašívárnu, jakou jsem měla v Ostravě. Myslím tím kavárny, čajovny, hospody.. A sbírám odvahu k tomu zajít někdy večer do obchoďáku a zahrát si na jeden z těch veřejných klavírů.

dobré blockbustery jsou dobré!

stýskalo se mi po panelácích, občas si připadám, jakoby mi bylo znova šest..

kolaudačka byla moc milá a zase mi připomněla, jak úžasné mám přátele




poslední letní západy slunce

středa 17. září 2014

bye bye Ostravo





Za necelé tři hodiny odjíždím do nového města. A tak trochu vyšiluju, že nemám sbaleny všechny důležité věci, bez kterých by můj život neměl smysl. A hlavně se neumím rozhodnout, co všechno si s sebou chci vzít. Třeba má milovaná cédéčka? Za prve, nebudu si je tam mít v čem pouštět, za druhé, mam strach, že se jim po cestě nebo přímo v bytě něco stane (pochopte, je to mé osobní bohatství)!:( Ale nevím, jestli to bez nich psychicky zvládnu.
Tak tady sedím, vyděšeně se dívám na hromady věcí, které už nemám kam narvat a nevím co mám dělat, nebo čím začít, nebo jestli už se na to mám vykašlat, zapnout všechny kufry a tašky.. tak jsem si radši pustila Mozarta na uklidnění a půjdu si dát kafe.



"backstage" z posledního focení, kde mě otravovalo spousta malých harantů na kolech a dvě paní se mě vyděšeně ptaly, jestli nefotím ten "děsný zarostlý barák", který je dle mého názoru strašně super a už několik let toužím po tom, se do něj podívat (miluju staré opuštěné domy).. ehm, a vlastně jsem ho už několikrát fotila:D A to mi připomíná, že jste možná ještě neviděli tohle velmi seriózní video z focení mé maturitní práce.

nejlepší gay broccoli dort od E a P (uvnitř byl v barvách opravdové gay broccoli♥)

moje babička nikdy nezklame.. řekněte, měli jste někdy klavír s klapkami z Merci čokoládek?
pokus o selfie v odraze

pondělí 15. září 2014



Všechny knihy a jiné životně důležité věci postupně odcházejí do mého nového pokoje v Olomouci, takže jsem musela najít jiný způsob, jak vyplnit poslední prázdninové dny (pokud vynechám sledování 5 dílů gossip girl denně, které doháním už půl roku, takže si musím pohnout, abych to stihla před začátkem školy, mhe..). A jelikož letošní Biffy Clyro na RfP byli bez pochyb splněným snem a taky nejkrásnějším okamžikem prázdnin (tolik jsem ještě na koncertě nebrečela), není moc překvapivé, že pro kreslení byl mým emh.. "modelem" drahý Simonek. Navíc, vždycky se mi líbila ta videa, kdy někdo natáčí průběh své kresby, nahrávku zrychlí a celé je to jako malinký zázrak vykouzlený tužkou. Takže jsem se o to pokusila taky..
Here it is.



Chci takových videí udělat více, ale jelikož všechny mé dobré tužky již následovaly skupinu "životně důležitých věcí" na cestu do Olomouce, nevidím to na blízkou budoucnost..

Anyway. Brzy ode mě uslyšíte už z nového bytu:)))
take care kids