pondělí 11. srpna 2014

If you're ever lonely

(mám křivý obličej)



If you're ever lonely
If you are alone stay that way
The city's here for you

Dneska není třeba říct více.
Mé články jsou asynchronní s fotkami v nich.
Proto budu dneska o dnešku mlčet a jen vám ukážu pár včerejšků.

nemám peníze na official merch a z vyrobených triček mám stejně větší radost


procházky ve vesnicích jsou oproti těm městským lepší v mnoha ohledech a jedním z nich je i ovoce zadáčo

po téměř dvou letech jsem navštívila své staré známé u koní, garfield dělal, že mě nezná 



prázdná místa po využitých vstupenkách na koncerty zaplňují mé srdce

hokaido, smetana, pažitka a už nikdy nechci jíst nic jiného

pořád se obklopuji hezkými věcmi, i když.. květiny vlastně nejsou věci

Pokud teď taky zažíváte deštivá odpoledne, užívejte si je jak nejlíp to jde.

pátek 8. srpna 2014

Myslím, že začínám vidět skrz bezvýznamnost a nesmysluplnost posledních dnů, týdnů a měsíců. Uvědomila jsem si, jak mé osobní štěstí závisí na lidech kolem mě. Nejen na tom, jak jsou šťastní oni, ale i na tom, jestli kolem sebe vlastně někoho vůbec mám. Sama se cítím tak prázdná, že potřebuju vědět, co se děje ostatním, co si myslí ostatní, co po mě chtějí, co ode mě očekávají, jak se cítí oni. Připadám si takhle už nějakou dobu, bez zájmu, bez jakékoli vášně pro nějakou tvorbu, seberealizaci, jakoby ze mě všechno to, co se děje doma, vysálo radost ze života. Když vidím, jak si někteří užívají tyhlety "nejdelší prázdniny v životě" a jsou doopravdy šťastní, dochází mi, že si vlastně už ani nepamatuju, jaké to je, být šťastná a taky to, jak jsem doopravdy nešťastná. Pravdou ale je, že jsem ze sebe tohle štěstí nechala vysát dobrovolně. Ne zcela, samozřejmě, ale z velké části si za to můžu sama. Chyb, kterými jsem si tohle všechno zavinila je více a některé z nich jsem si uvědomila až potom, co jsem je viděla u jiných. Vtipné na tom je to, že jsou to většinou věci, které jsem už slyšela stokrát, všichni jsme je slyšeli, a přesto jsem se jim nevyhnula.. Například? Třídila jsem svět na to, co je správné a hodné pozornosti, a na to, co nestojí ani za zmínku, aniž bych vlastně věděla, jaký důvod tohle rozdělování má. Obklopovala jsem se hezkými věcmi a myslela si, že mi přinesou i hezké pocity. Ačkoli jsem si namlouvala, že to tak není, v hloubi duše odsuzuju lidi a věci, které se mě netýkají, jednoduše jen proto, abych se cítila lépe. Taky se často utápím ve svém trápení a sebelítosti, pořád jenom mluvím o tom, jak jde všechno do háje a že potřebuju zázrak, abych mohla být šťastná. Neumím zapomenout na staré křivdy, které jsem neměla sílu si tenkrát s určitými lidmi vyříkat, doteď jsem jim nedokázala odpustit a kdykoli mám s dotyčnými sebemenší problém, vždycky se mi tyhle křivdy znovu objeví v hlavě a má zuřivost jen roste a roste. Dalším velkým proviněním je právě to, že se snažím hledat štěstí, sílu a inspiraci v ostatních a ne v sobě. Nebo to, že se často příliš upnu na něco nebo někoho, vysním si nemožné a když to nevyjde, jsme zklamaná dvakrát tolik. Ovšem hlavním a nejzakořeněnějším problémem je to, že nevěřím sama sobě a svému úsudku a snažím se dělat věci tak, jak chtějí ostatní a ne tak, jak si přeji já sama, což vede k tomu nejhoršímu - přestávám věřit ve své největší sny a celkově přestávám snít. Snažím se být víc jako moje rodina, abych jim byla blíž, protože si někdy připadám, že si s nimi ani nemám co říct. Dělám to, i když vím, že zkrátka nejsem jako oni a tím v sobě zabíjím svou originalitu a vášeň pro umění a pro své sny. Není to tak, že by mi nedovolili dělat věci, které mám ráda, nebo že by mě nepodporovali. Je to ve mě. Mým největším snem bylo odjakživa stát se režisérkou, ať už to zní jakkoli naivně, i když právě takhle by největší sny znít měly, ne? Jenže čím více nacházím to, co by mě zajímalo a bavilo, tím více si uvědomuji, že jestli se mi jednou můj sen splní, a já vytvořím něco, na co budu hrdá a dám do toho kus sebe, moje rodina to nepochopí. Budou tu lidi, kteří to pochopí, to ano - přátelé, známí, cizí lidé, ale ne má rodina. Vidím to už teď, když zapomenu zavřít své fotky v počítači a rodiče je náhodou zahlédnou, snaží se mě nějak ohodnotit, ocenit mou snahu a říct na to svůj názor, ale většinou z nich vyleze jen rozpačitý smích a poznámky typu "to je zvláštní, a tohle je legrační, a to ses už nudila, co? a tady tohle, to je jakože se se ti kouří z hlavy z toho učení, že? hmm, zajímavé" a snažit se jim po takovýchto poznámkách vysvětlit, co pro mě ty fotky skutečně znamenají se zdá jako předem ztracený boj. Došlo mi, že vydat se směrem kterým chci jít s sebou přinese do budoucna spoustu podivných a rozpačitých střetů s mými rodinnými příslušníky, a vypořádávání se s jejich opatrnými otázkami jako "A co že ty to vlastně na té škole studuješ? A co že ty to vlastně děláš? Kde že to vlastně pracuješ? A o čem to vlastně je? A jaký smysl má to, co děláš?" Asi to nebude úplně lehké a pořád mě bude mrzet, že mé výtvory více chápou cizí lidé, než má vlastní matka, ale vzdávat se kvůli tomu mých snů? Mm. Myslím že ne. Nakonec jsem to jen já, mé sny, mé představy, mé usílí, má víra v sebe samou, má radost, mé přesvědčení, že to co dělám, má smysl pro mě. A až potom to může mýt smysl pro někoho jiného.

Aby to nebylo tak depresivní, jedna zapomenutá povzbudivá klasika New Radicals - You Get What You Give.






čtvrtek 7. srpna 2014

Léto?


nejoblíbenější od SiC, bohužel ji hráli na RfP hned jako první a stihla jsem jen půlku..




Jeden z mála dnů, které byly cítit létem. Piraňa a její fotogenické rusalčí vlasy.

Zapomněla jsem, jak mě baví fotit a editovat fotky. Spousta lidí to moc nechápe a upravování fotek přímo nesnáší, například loni na fotokurzu fotky upravovaly tak 2, 3 další slečny a zbytek to nenáviděl, nebo víc - odsuzoval. Když je to nebaví, tak to chápu, ale být proti tomu mi přijde dost na hlavu. Obzvlášť v dnešní době, kdy se fotí digitálně a otvírá nám to spoustu možností.. nevermind.

Možná je to jen počasím, možná je to i něčím jiným, ale nemám léto. Nemám ten pocit, že můžu jít ven a ležet v trávě nebo na vyhřáté asfaltce mezi poli, nemyslet na nic a být šťastná. Špatná věc na prázdninách je to, že v některých chvílích jsou prostě všichni pryč a já zůstávám sama ve městě, které nemám ráda, s lidmi, kteří mě nejen nudí, ale téměř deptají, protože neustále řeší a omílají jednu a tu samou věc, jeden stejný problém, přes který nejsou schopni vidět kolik krásy jím svět ještě nabízí. A proto se tak těším, až se od nich odstěhuju.

Taky mi chybí voda. To jak studí na kůži, jak po ní voní vzduch, jak mě odnáší hodně daleko a to temno, které je v jejích hlubinách. Chybí mi moře a potápění, malé rybičky, kterým se odráží slunce od šupin, průhlední ráčci, kteří se snaží udržet na kamenech, ale voda je odnáší. Dokonce mi chybí i to, jak sůl ulpívá na kůži a ve vlasech, jak štípe v očích..

Je mi z toho smutno, protože nejvíce se těším na moře a na stěhování, což znamená, že se nejvíc těším na konec prázdnin..

středa 23. července 2014

Never let it go

Po dočtení Never let me go mám velmi zvláštní nutkání zaznamenávat všechny nepatrné změny v sobě, ale i kolem sebe a snažím se zapamatovat si co nejvíce hezkých okamžiků. A ačkoli můj život bude podstatně delší než životy hlavních hrdinů ve zmíněné knížce, občas mě přepadne pocit, že nemám čas na to, abych žila jen napůl. Napůl s tím pocitem, že nic v mém světě není dost dobré a se strachem, že nic lepšího třeba neexistuje.
Podle mého věta Každý svého štěstí strůjce je z devadesáti devíti procent pravdivá. Zbylé jedno procento je něco, co nemůžeme ovlivnit, ani vysvětlit. Možná náhoda.
Problém je v tom, že pokud přesně nevíte co chcete, nemůžete být nikdy úplně šťastní (pokud nejste obětí onoho jednoho procenta a náhoda vám nepřinesla to, po čem toužíte). A to je můj věčný problém. I když jsem se kvůli němu mnohokrát spálila, jako bych se neuměla poučit. Spočívá to v tom, že se snažím téměř na všem najít něco dobrého, nějakou pozitivní stránku a kvůli toho nejenže ztrácím svůj kritický názor, ale většinou především přehlédnu ty nedostatky, můžou to být malé nedostatky, které mi ale postupně přerostou nad hlavu a zastíní veškerá pozitiva, kterých, jak se ukáže, najednou není ani tak moc.. Ach, jak by se mi teď hodil kompas Jacka Sparrowa..
Nicméně krom chvil, kdy přemýšlím nad takovýma blbostma se doopravdy snažím žít aspoň na tři čtvrtiny, někdy možná i naplno (třeba v prvních řadách na koncertech).



Nové festivalové kraťasy (jsem úchyl), které chudinky musely sedět v kdovíčem při čekání na Bastille//už druhý rok dáreček od Amundsenu dovezený z RfP♥//program a Biffy Clyro v srdíčku:)))))))))//nálepka ze stánku od přírodovědců (od kterých jsem si nechala zapálit ruce:O) s nějakým odporným zvířátkem, na které jsem sváděla to, jak jsem nechutná, aby si lidi nemysleli, že je to tím, že jsem se už 1524525 dní nemyla//mm.. progrm z colours..?:D asi nemám lepší relikt:(

romantika ve stanu ♥
homehomehomehome
západ slunce na RfP
východ slunce na RfP♥
Love from Biffy *dead*



chápu, že je to hrozná fotka, ale vy zase chápejte, že je to Simon Neil
poslední party před uzavřenými bránami do areálu RfP:'( asi v pět ráno.. uch.
umírání při čekání na Bastille (ze tří stran si na mě snažili sednout dva chlapi a jedna Polka...)

Robert Plant byl moc moc fajn


dobyta první řada mucheche
colours afterparty, aneb jsou čtyří ráno, máme hlad a obyčejné nudle prostě nejsou dost barevné

sentimentální ranní procházky Ostravou, kterou nemám ráda, ale přitom je tu tolik míst, se kterými mám spojené nejkrásnější vzpomínky
tomu autu to prostě s těmi stromy slušelo..
další vzpomínka na mé velmi cenné zdi, tentokrát z 30 Seconds to Mars
Nejcennější kus papíru v mém pokoji ♥ a nějaký creep v zrcadle..

přírůstky do rodiny









to, co mě nakonec vždycky zachrání a naplní nadějí..

čtvrtek 10. července 2014

I don’t ever want to be here

Stále častěji mám pocit, že věci v životě nikdy nejsou a nebudou takové, jaké si přejeme. Jako že láska nikdy není taková, jako ve filmech, nebo že okamžiky, které vám nasměrují život správným směrem se doopravdy nikdy nestávají. Taky to, že když doopravdy po něčem toužíte, splní se to.. to taky neexistuje?
Ačkoli se mi poslední dobou nedějí vůbec špatné věci, všechno se to na mě snaží podepsat svým špatným jménem. Jakoby nic nebylo dost dobré, jakoby mi můj svět nepřipadal dost dobrý. A proto se začínám čím dál víc obklopovat knihami, filmy, hudbou a vším, co je daleko daleko od reality... Nebo alespoň od té mé reality.


Vzpomínky na letošní RfP ♥



relikty z dream factory

domácí pizza ♥

koblihy

pondělí 2. června 2014

Seeking

Well.. snažila jsem se tu k tomu něco napsat, ale zase jsem se u toho zasekla na dva dny, takže jsem se rozhodla, že tady zkrátka hodím text své obhajoby, kterou jsem předkládala u matury, a koho bude zajímat, proč jsou ty fotky takové, jaké jsou, tak si ji prostě může přečíst.. žejo, no. Sama jsem z té obhajoby dost zmatená, psala jsem ji v noci, takže kdyby vás to zmátlo taky, není to vámi:D

PS: a blogger to opět zničil, obzvlášť tu mráčkoidní fotku:( kdyžtak tady fotky najdete v lepší kvalitě..

KONCEPTUÁLNÍ FOTOGRAFIE
Alžběta Lovečková

Formu konceptuální, někdy přesněji nazývané emotivní konceptuální fotografie, jsem pro svou práci zvolila právě proto, že skrz ni mohu svým způsobem hmotně a reálně zobrazit něco právě tak nehmotného, jako jsou myšlenky a emoce. V tomto směru mi byl dlouholetou inspirací nejen český fotograf Martin Stranka, ale i zahraniční tvůrci jako Brooke Shaden, Alex Stoddard, Brian Oldham, Robby Cavanaugh a spousta dalších, ať už profesionálních, či amatérských fotografů.
Fotografování jsem se začala věnovat asi před pěti lety, když rodiče pořídili malý kompaktní fotoaparát, který mi poprvé přímo umožnil zachytit okolní svět vlastníma očima. Čím více se můj zájem prohluboval, tím více možností jsem objevovala a po dvou letech jsem si pořídila digitální zrcadlovku, se kterou jsem začala více experimentovat – nezachycovala jsem jen okolní svět, ale i svůj vnitřní svět.
Obhajoba mé maturitní práce je jakýmsi shrnutím pocitů, jež mne doprovázely a stále doprovází v posledním roce na této střední škole. Maturita pro mě znamená konec jedné dlouhé životní etapy a zároveň začátek další, lákavější, ale svým způsobem i děsivé etapy – odchod na vysokou školu, opuštění rodného města a míst, kde jsem strávila svůj dosavadní život. Tento přechod mezi životními obdobími je pro mě jako balancování mezi nadšením ze získávání nových zkušeností a strachem ze ztráty pevné půdy pod nohama, jakési jistoty, kterou pro mě do této doby byli přátelé, rodina, škola a celkově pocit, že někam patřím.
Zjednodušeně by se dalo říci, že jednotlivé fotky mé práce představují bezútěšnost, která pramení ze všeho toho psychického tlaku, jímž na mě působí veškeré povinnosti a ona náhlá tíha zodpovědnosti za má rozhodnutí, která, ačkoli doopravdy nemusí být pro mou budoucnost tak směrodatná, pro mě mají momentálně velký význam. Některé fotky ovšem ztělesňují i onu touhu a naději v budoucí štěstí, úspěch a splněné sny, v jejichž snění mi občas brání pochybnosti o mých vlastních schopnostech a dovednostech, vyvolány tlakem a nároky okolního „velkého“ světa.
Fotografie jsem pořizovala v blízkosti svého domova a na místech, kde jsem strávila své dětství. Na čtyřech z pěti fotek – autoportrétů, jsem vždy záměrně zamaskovala svou tvář něčím symbolickým, a to z důvodu, že jsem chtěla mimo své pocity zdůraznit i ono neustálé hledání identity, které vlastně stojí za všemi pochybnostmi a obavami z budoucnosti, které v dnešní době nepronásledují jen mě, ale i spoustu dalších mladých lidí. Pátá fotka jako jediná neprošla žádnými fotomontážemi a jako jediná zobrazuje i můj obličej. V kombinaci s tmou a lucerničkou, jakožto symbolem bloudění, je tento snímek zobrazením mého opravdového já, hledající směr a cestu, po které se ve svém životě vydá dál.

Pokaždé, co dokončím některou z takových fotek, z části se mi uleví. A neplatí to jen pro fotky. Platí to v jakémkoli uměleckém směru. V okamžiku, kdy mé nevyřčené obavy dostanou nějaký tvar a hmotnou existenci, přestanu je vnímat tak vyděšeně a vážně. Proto doufám, že mi i má maturitní práce pomůže překonat tohle náročné období a za pár let bude jen připomínkou na toto hektické období plné obav a očekávání.